Období raných devadesátých let je v biografiích kapely HELLOWEEN bráno jako problematické, kdy vrcholily osobní neshody mezi muzikanty. Je známo, že si tehdejší sestava příliš do oka nepadla, nicméně i v dosti napjaté atmosféře dokázala nahrát kvalitní materiál. „Chameleon“ svou uvolněnou atmosférou navazoval na „růžové bublinky“ a zcela se vymanil z otěží rychlé metalové hudby. Po komerční stránce však deska zcela propadla. Přitom s odstupem času je patrno, že příčina neúspěchu nebyla ve slabosti materiálu, ale v nezájmu ze strany posluchačů.

Ještě si matně vybavuji dobové recenze ve stylu: „HELLOWEEN se už definitivně zbláznili a hrají pop“. Kritiku nové album nenadchlo a prodejní čísla ukázala jednoznačně, že tohle lid nechce. Hlavní problém byl, že se jednalo o album těch HELLOWEEN, co nahráli metalový skvost „Keeper Of The Seven Keys“. „Chameleon“ svým experimentálně progresivním pojetím metalu nezaujal a kapele byla vypovězena smlouva od vydavatele EMI (pro nízký prodej). Nicméně už za rok, po personální přestavbě, vydali HELLOWEEN album, které navázalo na power metalový základ a vrátilo kapelu na výsluní.

Desky „Pink Bubbles Go Ape“ a „Chameleon“ tak zůstaly jako jakási slepá odbočka, na kterou již kapela nikdy nenavázala. A přitom, když si tak zpětně poslechnu nahrávky s dýní na obalu, považuji právě „Chameleon“ za jejich nejlepší (pominu-li to, že na obalu dýně není...). Ano, nezní jako následovník rozjařených „Keeperů“, ale možná právě v tom to vězí. Místo sázky na chytlavé melodie a řízný speed metal se kapela vydala jiným směrem. Pustila se do kombinace různých přístupů, nebála se promíchat složitější kompozice s popovými písničkami a vydat pestrobarevný materiál.

Název „Chameleon“ vystihuje hudební obsah přesně. Je proměnlivý, střídají se rytmy, hudební styly i pocity, které jednotlivé skladby vyvolávají. O autorství se rovnoměrně podělili pánové Weikath, Kiske a Grapow, přičemž každý z nich si na své konto může připsat nějaký ten zlatý hřeb. Při komponování se hudebníci ve velké míře oprostili od svých předchozích postupů, významné slovo dostaly akustické kytary, zní piano, dechy a spousta dalších drobností, včetně dětského sboru. Navíc album disponuje velice povedeným zvukem. „Chameleon“ se sice rozjíždí opatrně skladbou „First Time“, která evokuje předchozí album, ale už od „When The Sinner“ se fantazie autorů pracuje na plné obrátky. Grapow, který si už na minulém albu získal dostatek prostoru, se pouští spolu s Weikathem do dlouhých a komplikovaných kytarových sól. Přitom je patrná inspirace hudebníky art rockového proudu. Rovněž za zmínku stojí vrstvené vokály. Tradiční legrácka se nachází v „Crazy Cat“, ale většina alba je vážnějšího charakteru. Baladické „Windmill“ a „Longing“ hrají vysloveně na melancholickou notu.

Za vrchol alba považuji hymnus „Giants“, kde sekané riffy tvoří nosný pilíř na pozadí kouzelné melodie. K tomu připočtěme Kiskeho pomalu životní výkon a podařenou studiovou úpravu. Skladba „Revolution Now“ je jako od jiné kapely, dominuje jí zkreslený vokál a sabbatovsky hutný rytmus. Jde o zajímavý kontrast oproti zbytku alba, které je přeci jenom uvolněnějšího charakteru. V některých písních se kapela dostává až do psychedelických vod, například v „Music“ se snaží natlačit do výsostného teritoria PINK FLOYD. A aby té barevnosti nebylo málo, taková „Step Out Of Hell“ v sobě nezapře elektronický pop z osmdesátých let. Devítiminutová skladba „I Believe“ ukazuje na progresivní ambice a instrumentální zralost tehdejší sestavy.

Bohužel pestrobarevná hudba zůstala nepochopena a spolu s komerčním neúspěchem vygradovaly i personální neshody, které vedly k propuštění Michaela Kiskeho a Inga Schwichtenberga. To však nic nemění na výjimečnosti této nahrávky, kterou řadím mezi to nejlepší z dílny HELLOWEEN.